Život mimo čtvereční metry — Rozhovor s Martinem Minářem v magazínu OL4YOU

Martin Minář nepatří k lidem, které lze snadno zařadit do jedné škatulky. Ačkoliv je známý především ze světa realit, jeho příběh se odehrává za hranicemi metrů čtverečních. Umění, boutique hotel v historickém domě, kavárna, cyklistika, škola v bývalé pevnosti, nebo dokonce kosmetika – to je výčet některých kapitol jeho života. Jak sám říká, většina věcí přitom začala nenápadně: setkáním a jednoduchým rozhodnutím neříct ne.

Martine, domluvili jsme se, že tentokrát žádné reality. Takže co vlastně děláš, když zrovna neprodáváš byty?

Mám odjakživa problém sedět na místě. Za ty roky se mi kolem mé hlavní pracovní náplně nabalilo spoustu jiných věcí, do kterých jsem většinou vstoupil tak, že mi někdo zavolal nebo jsem někoho potkal, a místo abych řekl „to není můj obor“, řekl jsem „proč ne“. Ne vždycky to byl ten nejrozumnější přístup, ale zpětně nelituju žádného svého rozhodnutí.

Tak pojďme od začátku: prý jsi chodil osm let do výtvarky, je to tak?

Máma mě přihlásila do lidové školy umění na Pionýrské ulici v Olomouci, když mi bylo sedm. Kresba, malba, pak grafická třída, keramická třída. Upřímně, moje mládí bylo víc o umění než o sportu, i když tomu dneska nikdo nevěří. Obrázky za školu putovaly po výstavách a dětských soutěžích. Na střední jsem „umění“ opustil a pak se k němu vracel jenom ve vlnách. Když mi bylo dvacet a bylo venku krásně, vzal jsem si uhel a papír a šel kreslit olomoucký dóm. Když mi bylo třicet a byl jsem smutný z jedné své lásky, vypravil jsem se do lesa a maloval stromy a přírodu, jako můj děda. Člověk se k tomu vždycky nějak vrátí, i když si myslí, že už to má za sebou.

A dneska? Máš rád umění. Kupuješ ho a sbíráš?

Slovo sběratel je na mě trochu velké. Znám lidi, kteří sbírají systematicky, sledují trendy, přemýšlejí investičně. Já jsem jiný typ – kupuju prostě to, co se mi líbí a co si dokážu představit, že mi bude viset doma v obýváku nebo bude vystavené v kanceláři. Žádný depozitář, žádný sklad. Chci to mít na očích, ráno kolem toho projít a na chvíli se zastavit a potěšit se.

Máš nějaký zajímavý příběh ze zákulisí? Nějakou kuriozitu?

Mám jeden, který sem tam vyprávím. Volá mi kamarád, že malíř Miroslav Polách draží obraz. Já říkám super, zavolej mi večer nebo zítra. On na to, že se draží už za hodinu. Jenže já zrovna nastupuju s dětmi do letadla, letíme z dovolené. Tak jsem mu řekl nějakou částku, do které může za mě jít, a upřímně, byla nižší než odhad, takže jsem si říkal, že z toho nic nebude. Přistáli jsme, zapnu telefon a čtu postupně zprávy: jsme ve hře, ještě dražíme, vydražil jsi, je to tvoje. Ten obraz visí u mě doma a už jsem ho zapůjčil i na autorskou výstavu. S Mirkem jsme si od té doby mockrát telefonovali, ale osobně jsme se ještě nepotkali. Dva roky to už je.

Jak se vůbec dostaneš k tomu, že ti umělci visí doma na zdech?

Většinou za tím stojí konkrétní člověk a nějaká náhoda, ne promyšlený plán. V kanceláři mám sochu od Ronyho Plesla, protože jsme se jednou potkali s přáteli na pracovní večeři. S Ronym jsme v kontaktu a někdy tomu dá náhoda, že i mí kamarádi mají nakonec nějakou jeho sochu… Nebo třeba v Olomouci mám dlouholetého kamaráda Josefa Dvořáka, kterého většina lidí zná jako soudního znalce, ale on v „důchodu“ maluje. On vlastně maluje celý život, ale teď na to má konečně čas, jak sám říká. Má blízko k tvorbě Zdeňka Buriana, obdivuje ho celý život a je významným členem Společnosti přátel Buriana. Kdo navštíví jeho ateliér, dá si s Pepou doutník a sklenku červeného a prohlédne si, co namaloval, tomu většinou spadne brada. Občas spolu vyrazíme do Vídně nakoupit kvalitní barvy, protože kvalitní materiál stojí peníze, a já na něj rád přispěji. On mi za to nakreslí nějaký obraz. Není to obchod, je to přátelství, které má svůj vlastní koloběh.

Přeskočíme úplně jinam. Na Sokolské 13 provozuješ boutique hotel Alfréd & Hermína. Jak jsi k tomu přišel?

To je přesně ta situace, kdy jsem měl říct ne a neřekl. Přišel jsem do jednoho domu v centru Olomouce jako zprostředkovatel prodeje. Barák vypadal hrozně, vybydlený, vymlácený, v havarijním stavu, nic hezkého. Prodal jsem ho kamarádovi jako investici, ten ho začal rekonstruovat. A ke konci se ptá: „Co s tím dál, uděláme byty?“ A já mu místo rozumné odpovědi řeknu: „Pojďme z toho udělat hotel.“ On se zarazil: „Ty s tím máš zkušenosti?“ A já jsem mu odpověděl doslova: „Vůbec ne.“ Pronajal jsem si ten nedokončený dům na deset let a za rok jsme otevřeli. A tady přichází zase zajímavá část příběhu. Když jsme dělali pasportizaci stavby a bádali v archivu, zjistili jsme, že dům sahá svou historií až do 16. století a že patří k jedněm z prvních míst v Olomouci, kde se čepovalo pivo. Na přelomu 19. a 20. století ho vlastnili manželé Alfréd a Hermína Weissovi. Když mi to řekla naše inženýrka, o názvu bylo okamžitě jasno: Alfréd je hotel, Hermína je kavárna. Asi nejlepší nápad, tentokrát z archivu.

Funguje to?

Pátým rokem. Jedenáct pokojů (tři apartmány). Docela často u nás spí herci a muzikanti, protože jsme kousek od kina Metropol a po představení nemusí jet zpátky do Prahy nebo jinam. Ekonomika hotelu, to přiznávám na rovinu, není žádné mistrovství světa v podnikání. Ale je to dům, kterému jsme dali kus srdce, a to se nedá přepočítat na výnosnost. Kamarádi z Olomouce, kteří hotel nebo kavárnu navštíví, většinou řeknou: „Hele, to je hezký, vůbec jsme nevěděli, že tohle tu je.“ A to mě vždycky potěší víc než skvělé recenze na Bookingu.

V areálu na Šibeníku, který spoluvlastníš, funguje škola. To je zase úplně jiný příběh, že?

A zase začal tím, že jsem se do něčeho pustil, aniž bych přesně tušil, kam to povede. Se společníkem z Plzně vlastníme historický objekt „Reduit“ v areálu bývalé vojenské pevnosti Galgenberg. Spousta lidí v Olomouci vůbec netuší, že to místo existuje, a přitom je kousek od tramvaje ve čtvrti Šibeník. Pak přišel náš architekt Lukáš Blažek, jestli bychom tam nechtěli školu – živé místo s dětmi a rodiči, ne prázdný objekt nebo sklad.

Rok jsme jednali s jednou školou a ta jednání se táhla a táhla, bez výsledku. Pak přišel kamarád s úplně jinou myšlenkou, oslovilo ho to místo, historická stavba, architektura, a začali jsme společně vymýšlet, jak tam školu dostat. Bylo to náročné, drahé, legislativně zamotané a kolaudace byla neuvěřitelný boj. Ale během roku a půl se z původního skladu stala fungující škola SVAT, která dneska běží čtvrtým rokem.

Můj syn nastupuje letos do první třídy a dostal se právě do téhle školy. A to mě těší. Když tam dáváte vlastní dítě, nepotřebujete už nikomu nic vysvětlovat. Škola to je skvělá. Kdo ji nezná, ať se podívá na jejich stránky a udělá si vlastní obrázek.

Obohacení o nové obzory mě vždy baví a nenechá jen tak sedět…

Pojďme ke kolům. Prodáváš Bianchi a Orbeu, ale vypadáš spíš jako rugbista než jako cyklista.

To je přesně to, čím začíná každý rozhovor o kolech. Vážím 112 kilo a většina výrobců dělá karbonové ráfky s nosností do 100 kilogramů, takže se všichni kolem mě modlí, aby moje kola vydržela. Ale láska ke kolům je u mě hluboká a dlouhá, i když to na první pohled nevypadá. (úsměv)

A ten příběh je zase o lidech. V Olomouci jsem znal výborného servisáka, který dělá techniku pro národní tým, ale obchodní duch mu trochu chybí. Zároveň z města měla zmizet italská značka Bianchi. Ty dvě věci do sebe pěkně zapadly – dohodl jsem se s oficiálním dovozcem na partnerství pro Olomoucký kraj, pronajali jsme prostory a otevřeli prodejnu. Dneska kromě italské značky Bianchi prodáváme i španělskou Orbeu a jsem upřímně šťastný, že můžu spoustě lidí kolem sebe říct: běž, vyber si kolo, dostaneš dobrou cenu a budeš mít skvělou značku.

A co se týče názvu firmy – můj kamarád a společník kdysi před Vánocemi přišel s myšlenkou, že svoji prodejnu nazve Kola od Ježíška. Smál jsem se, že je to ten nejblbější název, co jsem kdy slyšel. A dneska? Dneska máme založeno s.r.o. s názvem Kola od Ježíška.

Slyšel jsem, že jezdíš fandit na Giro d'Italia…

Každý rok, už dvanáct let v kuse. Začínali jsme ve čtyřech lidech v obytném voze, a dneska nás na trase bývá patnáct až dvacet. Jezdíme, fandíme s českými vlajkami, bavíme se o kolech a o technice, popíjíme espresso a koukáme, jak se peloton dere do kopce. Když závodil Kreuziger, dávali jsme si s ním kafe na startu. Když závodil Štybar, pivko, teda limo, v cíli. Pro mě je to každoroční rituál – žádný byznys, žádný networking. Jenom kola, slunce a Itálie.

Podporuješ i místní sport v Olomouci. Co tě k tomu vede?

Osobní zkušenost. Patnáct let jsem hrál baseball a byl jsem chvíli i ekonomem oddílu, takže dobře vím, jak to funguje zevnitř. Příspěvky členů prostě nezaplatí ani zlomek nákladů spojených s chodem klubu. Když se na nás dneska obrátí sportovní oddíl nebo mladý sportovec, většinou se na něčem domluvíme.

Dlouhodobě podporujeme fotbalisty ve Slavoníně, řadu let jsme pomáhali oddílu v Nemilanech, teď třeba mladému nadějnému plavci z Olomouce. Letos jsme zaplatili dětskému oddílu roztleskávaček POM POM kompletní kostýmy na vystoupení, jindy jsou to dresy, doprava na soutěže, sportovní vybavení. Jsou to často obyčejné věci, ale pro ty oddíly znamenají hodně. Dlouhá léta se taky podílíme na podpoře regionální Rally Morava v rámci mistrovství České republiky, přispějeme finančně, pomáháme hasičům a zdravotníkům, kteří se na organizaci podílejí.

A ještě jedna věc, se kterou jsi v poslední době koketoval: kosmetika…

To zní docela absurdně, já vím. Přes kamaráda grafika z Prahy jsem se dostal ke značce Nogray's, což je přípravek proti šedivění vlasů na přírodní bázi. Máme zastoupení pro Českou republiku. Najednou jsem se ocitl v oboru, který mi byl vzdálený asi jako balet ragbistovi, ale naučil jsem se díky tomu spoustu věcí o kosmetickém průmyslu, o práci s úplně jiným typem zboží a zákazníka. A to obohacení o nové obzory mě vždy baví a nenechá jen tak sedět.

V padesáti člověk bilancuje. Když se koukáš na ten seznam věcí a aktivit, co si říkáš?

Spíš se tomu potichu směju. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu provozovat hotel s kavárnou se zvláštním názvem Alfréd a Hermína, prodávat kola pod značkou Kola od Ježíška a dávat syna do školy SVAT v bývalé vojenské pevnosti, tak bych mu nevěřil. Ale tak to prostě je. Nikdy jsem neměl plán dělat všechno tohle najednou. Vždycky to začalo tím, že jsem potkal člověka, který mě něčím zaujal, a řekl si: a proč vlastně ne?!